Z cyklu 30. léta - č.1, 60 cm x 45 cm, sprej a kapa na plátně, 2013
Z cyklu 30. léta - č.2, 58 cm x 45 cm, sprej a kapa na plátně, 2013
Z cyklu 30. léta - č.3, 45 cm x 45 cm, sprej a kapa na plátně, 2013
Z cyklu 30. léta - č.4, 210 cm x 145 cm, sprej, papír a kapa na plátně, 2013
Z cyklu Adjustace - Rám č.1, 45 cm x 60 cm, akryl na plátně, 2013
Z cyklu David Hanvald a typografie - K. Taige, J. Benda, 201cm x 135cm, akryl a sprej na plátně, 2013
Z cyklu David Hanvald a typografie - K. Taige,V. Nezval, 220cm x 135cm, akryl na plátně, 20133
Z cyklu David Hanvald a typografie, 230 cm x 1145 cm, akryl na plátně, 2013
Z cyklu Kunst - historie - XVII, 220 cm x 160 cm, asambláž na plátně, 2013
Z cyklu Objekty - H. Demartini (1968) IV., 222cm x 222 cm, akryl a sprej na plátně, 2013
Z cyklu Prázdné kompozice - č.1, 130 cm x 90 cm, akryl a sprej na plátně, 2013
Z cyklu Moderní moderna - V. Špála (1918), 224 cm x 192 cm, akryl a sprej na plátně, 2013
Z cyklu Tabulky - č.1, 212 cm x 183 cm, akryl, sprej a ol. pastel na plátně, 2013
David Hanvald patří k mladé malířské generaci, nastupující závěrem minulého a počátkem tohoto století. Je členem úspěšné skupiny Obr., založené v roce 2006, která má již za sebou několik výstav a výpravný katalog. Zabývá se principy citací a interpretací, podobně jako někteří jeho vrstevníci. S důsledností a systematičností dokáže najít a rozvinout jejich nové možnosti. Vychází z odkazu velkých osobností světové, evropské (El Lissickij, Mies van der Rohe, Sol LeWitt) i české avantgardy (Teige, Špála), ale jejich podněty využívá ve zcela odlišné formě. V malbě pracuje se vztahy mezi jednoduchými geometrizujícími tvary a výraznými barevnými tóny. Do plošného (obrazového) vyjádření promítá také architekturu a objekty. Jeho tvorba má jasný řád, který však může být narušen a oživen působením náhody. Pro Galerii NoD, jako ostatně pro každý jiný prostor, připravil na míru šitou koncepci. Citlivě reaguje na charakter výstavních sálů a jejich členitost, promýšlí řazení a rytmus vybraných okruhů. Nový cyklus Typografie vychází z obálek knih, které vytvořil Karel Teige, texty jsou ovšem nahrazené barevnými tahy. Samozřejmě se mění měřítko, rytmus skladebných prvků se však od původního obrazu příliš neliší. Soubor Moderní moderna je vázán na krajiny Václava Špály. Jde o fragmentaci kompozice, každý tah předlohy je izolován a získává odlišnou barevnost. Cyklus Objekty vychází z Demartiniho konceptuálních akcí s prvky vyhozenými do výšky. Jejich pohyb a seskupení byl v různých fázích zaznamenán na fotografiích. Zvlášť zajímavý a podstatný je okamžik, v němž se prvky na malý okamžik zastaví, než začnou padat. Hanvald tedy v tomto případě vychází z pohybu, vyjadřuje ho jednoduchými transparentními tahy štětce, které bílou plochu rozzáří. V Rámech se zabývá stavbou samotného obrazu. Pracuje opět s čistou bílou plochou, přičemž rámy jsou na okrajích barevné, takže kompozice působí z každé strany jinak a proměňuje se s pohybem diváka. David Hanvald v současnosti vytváří také obrazy odlišného typu (i když založených na obdobných principech), ve kterých reaguje na meziválečnou avantgardní fotografii, směřující ke geometrické abstrakci (Funke, Rössler, …). Kromě toho vytváří obrazy či instalace složené z mnoha přesně rozmístěných prvků, jejichž vztahy jsou předem přesně dané. Soustředěně se zabývá vztahy mezi obrazem a objektem. Jde mu především o vyjádření prostorových vztahů trojrozměrného artefaktu v ploše, někdy se dokonce snaží vystihnout jen doplňkový prázdný prostor, který je interpretovaným objektem vymezen (Židle).. Další obrazy vycházejí z minimalistického nábytku Donalda Judda, který Hanvald „balil“ do dekorativních barevných „ teček“, s nimiž by zřejmě důsledně střídmý a exaktní Judd nesouhlasil. Jde opět o malířskou citaci konkrétního prostoru. Jindy zaznamenává barevné odstíny, které v malbě používá a jejichž počet stále narůstá. Dochází tak k rytmickému členění plochy, které sice není svázané přesně danými pravidly, ale určuje ho volně pojímaný řád. Z umělcova dosavadního vývoje je zřejmé, že ho inspirují různé typy tvorby - malba, architektura, knižní typografie, nábytek a nyní i akce a fotografie. Tato výstava naznačuje jeho mnohostranné užití interpretace, které nabízí stále nové možnosti. Závěrem bych chtěl připomenout, že v posledních letech či desetiletích pracuje s metodami citací a interpretací značné množství umělců, kteří se tak ke své tvorbě nechávají ovlivnit dílem druhých. Ale jen málokdo dokáže z jejich podnětů vytěžit tolik jako David Hanvald, který k nim přistupuje originálním způsobem, založeným na promyšlené transformaci prostoru.
Reinterpretace, zejména modernistických vizuálních umělců, se objevuje jako základní princip tvorby u libereckého rodáka Davida Hanvalda (nar. 1. prosince 1980). Výrazná barevnost, podpořená gestickými tahy malby, přetváří předobrazy architektonických, objektových, grafických i akčních artefaktů těch, jejichž činnost vycházela z promýšleného „abstraktního“ konceptu. David si s nimi minimalisticky i maximalisticky pohrává v aktivním i akčním dialogu. Na výstavě v Nodu se ke slovu dostaly takové předobrazy a díla, jakým jsou akce Huga Demartiniho, Teigeho typografie, polkeovské blindrámy, světlo a stíny sudkovských fotografií či obraz Václava Špály. David s modernistickými díly zachází po svém, někdy se příliš nevzdaluje od předobrazu, jindy se výchozí dílo stává generujícím impulsem k řadě obrazových variací a mutací. Podstatnou roli hraje pretransformovaná a různě mixovaná modernistická estetika, nasáklá stejně tak postmoderními principy dekonstruke a konstrukce jako konceptuálními postupy. K principu své práce David říká: „Sděluji určitou estetiku, estetický pohled, který bude divákovi buď příjemný nebo ne. Ale nejde jen o vrstvu mé estetiky, jde také o určité kódování, o paměť doby, o historii umění, o vazby ke společnosti, o kontinuitu. Důležité je neodmítání umění předchozích generací, což se dříve často stávalo. V této době, v naší generaci, je tomu naopak. Spíš jde o vzájemné využití různých estetik, nemusí se shazovat předešlí umělci.“